Zimní koktejl

Nedávno jsme byli v Baru, který neexistuje. Miloš mi chtěl přečíst nápojový lístek a první co uviděl byl nadpis Letní nabídka.

“Aha, tak tohle ne,” prohlásil a jal se hledat zimní nabídku.

Po příchodu číšníka se ukázalo, že zimní nabídka se připravuje a bude za pár týdnů. Jo vážně, a nebude tou dobou náhodou už zase jaro?

Číst dál

Film V jeho očích a bídný audio popis společnosti Apogeum

Tak jsem byla včera po letech zase jednou v kině.

A odnesla jsem si od tam hluboký zážitek. Bohužel ne pozitivní…

V rámci festivalu Mezipatra se promítal film V jeho očích. A protože to byl film o nevidomém klukovi, byla to projekce s audio popisem pro nevidomé. Myšlenka byla ta, že vidící diváci dostanou klapky na oči a vyzkouší si, jaké je dívat se na film ve tmě. Myšlenka to byla skvělá, ale bohužel celou věc pokazila společnost Apogeum, která audio popis zařizovala.

Číst dál

Jak se Mlok na Koloniál těší

Vzpomínáte si ještě, jak jsem si v srpnu naříkala, že Street Food Festival se koná ve stejný víkend jako Fixí fesťák On the Road a jak jsem se musela těžce rozhodovat, čemu dát přednost? Myslím, že Fixa je vážně moje osudová kapela, protože právě osud tomu chtěl, že se na Flédě 16. až 17. listopadu koná Koloniál a přesně o deset dní později na tom stejném místě bude hrát Vypsaná fixa v rámci turné Před náma hrajeme my. A že nevíte, kdo těch deset dní před Fixou bude prodávat na Koloniálu? No jasně, že Mlok!!! Prodávat teda budu jenom 16. listopadu, aby mi to nekazilo těch deset fixích dní a taky proto, že nemám to srdce Milošovi zkazit pondělní volno. Takže ano, kromě Mloka na Koloniálu opět potkáte i mého skvělého Milouše. A na co se tentokrát můžete těšit? Protože jde Mlok s dobou a protože se u Mloků bezlepkově vařilo ještě dávno před tím, než se to stalo in, bude celé menu bezlepkové. A protože má Mlok rád výzvy, pudete si moc koupit bezlepkové dobroty, které se hned tak často v bezlepkové podobě nevidí. Už se těšíte? Já jo! Tak si k tomu těšení nezapomeňte pustit nějakou tu Fixu!

Jak Mlok na Chillibraní dorazil

Navnaděná Street Food Festivalem, přemluvila jsem Miloše, abychom se šli podívat tento víkend na Chillibraní.

Hned ze začátku podotýkám, že toto léto se z nás stali turističtí nadšenci, takže ať se děje co se děje, musíme do každého víkendu narvat pěší výlet nad 15 km. Protože na neděli jsme už dlouho měli domluvenou menší oslavu k Mločím narozeninám, rozhodli jsme se skloubit Chillibraní s naší výletovou povinností. Na Riviéru jsme tak dorazili přesně v šest hodin a je tak dost možné, že během dne celá akce vypadala úplně jinak, než jak jsme ji my zažili my na sklonku dne.

Hned po té, co jsme z Ostrovačic absolvovali téměř dvaceti kilometrovou trasu přes Helenčinu studánku, Žebětín a Jundrov dorazili na Riviéru, museli jsme absolvovat pro nás již tradiční hru s názvem Sem pes nemůže > to je vodící pes > sem opravdu pes nemůže > tak zavolejte vašemu šéfovi, protože tohle je vodící pes > tak to se vám omlouváme a užijte si to tady /s hořkým podtónem v hlase). Dál už naštěstí vše probíhalo bez problémů a ukázalo se, že první a jediný pes na festivalu je jak pro prodejce, tak i pro návštěvníky menší atrakcí.

Asi nikoho nepřekvapí, že po 20 km v nohách, první stánek ke kterému jsme zamířili byl stánek s nápisem Černá hora. Naopak kelímky na sobě měli nápis Lobkowicz a ceník hlásal Pivo Klášter, takže nám do teď není jasné, jaké pivo jsme to vlastně pili. 

Když jsme se ovšem vydali na obhlídku dalších stánků a jejich nabídky, začali jsme být trochu zklamaní. Já jsem tak nějak očekávala spoustu jídelních stánků s netradičním využitím chilli (nějakou kombinaci, se kterou jsem se do dnes nesetkala – něco jako chilli čaj nebo chilli chléb nebo prostě něco, co si můj mozek ani neumí představit) a tak mě trochu překvapil obligátní trdelník a grilované cigáro. O kapku zajímavější byl stánek se suši a také nabídka kuřecího v indické úpravě, ale stále to nebylo to, na co bych měla chuť. Skončili jsme tak u World of Chilli a jejich hamburgeru. Nezlobte se na mě, ale na mě tenhle hamburger v pomačkané housce byl příliš chudý a tak jsme si šli zpravit chuť k poslednímu námi neprozkoumanému stánku Black Dog a jejich většímu a dražšímu hamburgeru. Ten na mě byl ale zase málo pálivý.

Věřím tomu, že kdybychom se vyprdli na výlet a na festival zamířili třeba ve tři odpoledne nabídka jídla by byla dost možná pestřejší. I když na druhou stranu to nevypadalo, že by někde byla udusaná tráva po nějakém už sbaleném stánku. Tak mi, prosím vás, vy co jste na Chillibraní byli během dne, napište, jak to tam vypadalo před šestou hodinou a o co všechno jsem přišla. 

A nebo je to možná tak, že kdybychom týden před tím nebyli na SFF, kde jsme si užívali rakouských škvarků, kváskového chleba, veganských jednohubek a nebo francouzských gougéres, byla bych z Chillibraní nadšená a tenhle článek by vypadal úplně jinak?

Takhle to nejzajímavější, co jsem na chilli festivalu zažila, byla holčička, která o mém psovi prohlásila, že to je policejní pes a stánek firmy My chilli, kde nám pán navzdory davům, které jeho pevnost obléhaly, všechny chilli omáčky důkladně popsal a nechal ochutnat. Tropická meruňka od My chilli nám tak dnes dělala příjemně pikantního společníka u snídaně.

A naopak mě zklamal vedlejší stánek také s chilli omáčkami, kde jsme viděli stejnou omáčku jako na Hollywood Farmers Market. A já jsem si v Hollywoodu myslela, že se jedná o nějakou místní omáčku od lokálních výrobců. A tak stejně jsem na Chillibraní očekávala nějaké místní omáčky od lokálních výrobců. Tak aspoň My chilli mě nezklamalo.

A ještě jeden zajímavý postřeh jsem si z Chillibraní (nebo spíš až z cesty z Chillibraní) odnesla. Když jsme jeli z Riviéry přes Mendlák, bylo vidět, že pivovar praská ve švech pod náporem lidí a decibelů díky tamnímu dni otevřených dveří a když jsme dojeli domů, otevřeným oknem k nám doléhala nějaká další hlučná hudba z nějaké další hlučné akce. Vypadá to, že tenhle víkend byl na festivaly a radovánky abnormálně bohatý. A tak jsem si vzpomněla na to, jak večer na jamajské Treasure Beach na mě působil jako jedna velká párty a říkala jsem si, zda na potenciálního jamajského turistu sobota 6. září v Brně působí úplně stejně a zda si takový turista nemyslí něco ve smyslu: “Příště to musíme na Jamajce mnohem víc roztočit, ať se umíme bavit jako brňáci.”

Jak Mlok na Streed Food Festivalu prodával

Když jsme dneska v devět na stánek vyskládali všechny jamajské patty a francouzské tarte flambe a já okolo sebe slyšela, jak všichni z vedlejších stánků vybalují plakáty, obří nápisy a cedule, začínala jsem si připadat jako ošklivé káčátko mezi krásnými foodie labutěmi.

obrázek

Když jsem včera o půl deváté po jedenácti hodinách práce večer vytahovala z trouby poslední plech s patty, říkala jsem si: “Má to vůbec smysl? a nebudeme po konci Street Food Festivalu v deset večer stát u Armády spásy a rozdávat neprodaných 60 kusů patty a 40 kusů tarte flambe?”

A když jsme dneska ve dvě balili náš minimalistický stánek, říkala jsem si: “má to smysl! A vůbec nelituji toho, že jsem ten šílený nápad dostala a na SFF jsem se přihlásila.”

Když jsme byli v lednu v Miami, navštívili jsme v tamní botanické zahradě Čokoládový festival a mezi popíjením amerického smoothies, ochutnáváním smažených korýšů a upíjením miniaturních kelímků s pivem, jsme lkali nad tím, jak Brnu přesně nějaká taková akce chybí. A rok se ani nesešel s rokem a já měla tu čest na podobně skvělé akci prodávat. Kdo by to byl v tom lednu řekl…

Když se po desáté hodině  začali trousit první hosté, zjistila jsem, jak mě baví lidem vyprávět historky spojené s naším sortimentem – o tom, jak na Jamajce v jedné restauraci, kde jsme právě večeřeli, začalo hořet; jak si jamajčané dávají patty mezi dva kokosové chleby a zapíjejí to místním pivem Red Stripe; jak francouzský munster smrdí a chutná stejně jako český romadůr a jak nás baví cestovat a poznávat cizí kultury skrz jídlo.

Když jsem chvílemi u stánku osaměla, došlo mi, že na příští podobnou akci si nezbytně musím pořídit tričko s nápisem: “Nevidím! Mluvte na mě!”

Když se všichni zákazníci vrhali nadšeně po jamajských patty a někteří si chodili pro nášup, byla jsem v sedmém nebi a především jsem si uvědomila, jak je Jamajka prodejně atraktivní značka.

Když se lidé ptali, jestli to prodáváme pizzu, bylo mi jasné, že jsme si měli pořídit velkou ceduli s nápisem: “To není pizza! To je alsaský tarte flambe!”

Když nám na pultu zbývali poslední tři kousky tarte flambe, zjistila jsem, jak těžko se prodávají poslední osamocené kousky a byla jsem štěstím bez sebe, když se u stánku objevil známý a my mu vnutili zbývající dvě porce. Slibuji, že od teď si už vždycky budu všude kupovat hlavně ty poslední kousky…

Když Miloš v Industře hned ráno objevil do sud nejlepší cider, který jsem kdy ochutnala a čokoládu Ajala, byla jsem potěšena, jak stále lepší a lepší dobroty se i v našem malém Brně dají sehnat.

Když Miloš stál tři čtvrtě hodinovou frontu na pivo, říkala jsem si, že pouze jediný stánek s pivem, je snad jediná nevychytaná věc celého festivalu.

Když jsem z pytlíku vyjídala poslední kousky rakouských škvarků, začínala jsem se vážně bát o svůj žlučník.

Když po čtvrté hodině začalo poprchat a my už dávno měli vyprodáno i nakoupeno, byla jsem ráda, že mám titul z religionistiky a že moje týdení zaříkávání počasí úspěšně zafungovalo.

A když teď ležím v posteli a ještě za čerstva píšu tenhle report, uvědomuji si, jak bych celou akci nezvládla, kdyby mi včera v kuchyni a dneska u stánku nepomáhal můj Miloš a hlavně kdyby před měsícem neřekl: “No jasně Mloku, jdi do toho!”

Přijďte na Street Food Festival Brno a uvidíte živého Mloka

Vždycky jsem si přála vyzkoušet, jaké to je vařit pro více lidí než je moje blízké okolí. Takže, když jsem všude na netu četla o pražském Street Food Festivalu, říkala jsem si, jak je ten svět hrozně pragocentrický a jak všechno zajímavé se děje jenom v tom cizím městě. Jaká radost to pro mě byla, když jsem zjistila, že se na konci srpna bude konat i brněnský Street Food Festival. Neváhala jsem ani chvíli a hned jsem se přihlásila. 

No dobrá, přiznávám se, váhala jsem chvíli, protože ve stejném víkendu je u Pardubic festival On The Road, kde hraje Vypsaná fixa (jediná moje oblíbená kapela). V mém osobním souboji fesťáků to nakonec ale vyhrál ten, kde i já se můžu stát účinkujícím a na Fixu se snad dostaneme na podzim v rámci jejich 20-letého výročí. 

Takže, jestli ještě nemáte plán na příští neděli (31. srpna), tak určitě dojděte do Industry  na Masné 9, kde mimo jiné můžete spatřit i stánek Mloka cestovatele. Nutno ale podotknout, že nejdůležitějším členem našeho týmu je můj Milouš, který mi bude pomáhat jak při přípravě, tak i při samotném prodeji a bez kterého by se Mlok na takovou akci vůbec nemohl vydat.

A co že se bude servírovat? Menu jsem pojala jako momentky z mých letošních cest, takže vy co víte, kde jsem letos byla, už taky možná tušíte, na čem si pochutnáte.

A zde je oficiální pozvánka pořadatele, se všemi důležitými údaji:

STREET FOOD FESTIVAL BRNO – Ulice jak ji neznáte!

Po STREET FOOD FESTIVALU HOLEŠOVICE, který se konal v květnu a kam přišlo více než pět tisíc lidí, se v neděli 31. srpna 2014 uskuteční STREET FOOD FESTIVAL BRNO v prostorách Industry a areálu mrazíren (Masná 9, Brno).

Heslo festivalu se nám nemění „…každý sám za sebe a všichni pro vás…“. 

Festival bude opět za účasti profesionálních i amatérských performerů, kteří Vám připraví to nejlepší ze street foodu, zajímavých lidí i projektů na doprovodném programu a hudby, která vás nenechá chladnými.

Akce je pro všechny, kdo se chtějí dobře najíst, rádi zkouší nové chutě, v multikulturní prostředí se cítí jako doma a baví je netradiční prostory, ale i pro další lidi, kteří se chtějí přijít prostě pobavit, poslechnout si dobrou hudební produkci a dozvědět se hodně zajímavostí při doprovodném programu. 

Více informací i průběžné doplňování konkrétních profíků i amatérů, kteří nám předvedou skvělou pouliční kuchyni, můžete najít zde: 

Stránka: www.streetfoodfestival.cz

Událost: https://www.facebook.com/events/275648429226267/

Kontaktujte nás na emailu:  info@streetfoodfestival.cz ; brno@streetfoodfestival.cz nebo  MenhartovaZuzana@seznam.cz, a na telefonním čísle: +420 775 155 830

Těšíme se na Vás

Jak se v Brně ne/snídá

Přibližně před rokem jsme se jednoho nedělního rána před osmou hodinou ocitli v centru Brna a chtěli jsme se nasnídat. Ne, vážně jsme nešli z hospody, jenom byl kvůli nepřízni počasí zrušen let balónem, který dostal Miloš k narozeninám (ten let, ne celý balón).

Po hodinovém bloudění městem a zjištění, že ani v devět hodin se v neděli nenasnídáme, jsme rezignovali a uchýlili se k doma smaženým vajíčkám.

Před měsícem jsme se opět ocitli před osmou hodinou uprostřed Brna a zase jsme se chtěli nasnídat. Celá situace se od té nešťastné neděle před rokem lišila v zásadním detailu – nebyla neděle ale byl normální všední den. Brzy jsme zjistili, že ani ve čtvrtek nebo v úterý se brňan o půl osmé nenají.

Tak si říkám, pro koho ty kavárenské snídaně vlastně jsou? Pro studenty nebo snad lidi, co už mají vyděláno a mohou sedět u snídaně klidně i do desíti? Já jsem si vždycky nějak naivně myslela, že snídaně využívají lidé, kteří se nestihli doma nasnídat (třeba proto, že šli k doktorovi na odběr krve, museli si něco vyřídit na úřadě nebo jim doma došlo pečivo) a neradi začínají den s prázdným žaludkem.

Nejhorší situace ovšem nastala, když jsme se zlákáni cedulí “Snídaně” rozhodli posnídat v Brabanderovi na Hybešově. Nikdo nás nemůže osočit, že jsme chtěli jíst v nepřirozeně brzkém čase, protože jsme do restaurace dorazili až o půl desáté /samozřejmě, že byl všední den). Jaké bylo naše překvapení, když nám nebohá slečna servírka sdělila, že kuchař ještě nedorazil, že “on chodí, jak se mu to tak hodí.” Takže zase žádná snídaně.

Pravda ovšem je, že jsme se mockrát taky v Brně skvěle nasnídali – naposledy dneska v Cafe Placzek a nebo někdy dřív v Galerie Caffe nebo v J & T Banka Café.

Ano, Brno má spoustu (nebo aspoň takovou malou spoustičku) dobrých snídaňových míst, ale pořád mi tu chybí něco, co by vyšlo z nekonečné řady míchaných vajíček a smažené slaniny a byl z toho cítit nápad – takový ten svěží neotřelý nápad, který na mě před více než rokem vykoukl z Melounového cukru.

Já například při každém pohledu na snídaňové menu, kde hlavní roli hrají vajíčka, vzpomínám na Cafe Extrablatt ve Frankfurtu, kde se obešli bez vajíček a na místo toho si vyhráli s takovými detaily jako krémový sýr v malinkatém košíčku z křehkého těsta nebo jahodová marmeláda s plátky mandlí. A tak stejně vzpomínám na pekárnu v jedné alsaské vesnici, kde oči přecházeli z nabídky slaných koláčů a pečiva všeho druhu. A to už ani nemluvím o USA, kde člověk nevěděl, na jakou snídani dřív skočit. Pravda, tamní snídaně se moc neshodují s představou zdravého stravování, ale přesto na borůvkové lívance z IHOP budu asi vzpomínat i na smrtelné posteli.

Přiznávám, neprošla jsem celé Brno, abych vyzkoušela každý snídaňových podnik (možná by se u mě rozvinula alergie na vejce), takže si nechám Ráda poradit. Pokud někdo víte o originálních snídaních v Brně, které se servírují nejlépe od sedmi, tak mi určitě napište a já to hned půjdu odzkoušet. Třeba konečně najdu tu svoji vysněnou snídani.