O dobrých i zlých lidech a chvíli i o psech…

Na p?ší turistice mám ráda spoustu v?cí. A jednou z nich je, že je ?lov?k po v?tšinu ?asu v p?írod? sám a nest?etává se s davy lidí. Když už ale zase n?koho potkáte, tak to vážn? stojí za to. A to jak v dobrém, tak i ve zlém slova smyslu.

Druhý kv?tnový víkend jsme využili k poznávání krás Vyso?iny. Za dva dny jsme ušli 50 km, rozradostnili psa lesem plným klack? a potkali t?i zajímavé lidi.

Místo d?je: Vír

Není nad v?tší zoufalost, než když se týden t?šíte na opíkání špeká?k?; týden se strachujete, jestli váš penzion bude mít ohništ? (nebo aspo? gril); poslední den jste ale optimisti a tak nakoupíte špeká?ky, zeleninu a n?jaký ten sýr a potom zjistíte, že nemáte sirky.

Není náhodou tohle to pov?stné peklo Boba Marleye?

Když jsme potom k ve?eru procházeli poslední (a vlastn? jedinou) vesnicí na naší trase a zoufali jsme si nad tím, že nám servírka v hospod? hrající si na fancy restauraci odmítla prodat jediné jejich doutníkové sirky, narazili jsme u ?eky na skupinku místních kluk?.

Že jsou to kluci sympa?áci, se ukázalo hned po té, co nám na informaci, že naše zví?e je k?íženec pudla a labradora takovým soucitným hlasem ?ekli: “Ale i tak je hezká.”

A protože život je plný stereotyp?, vyšla jsem ze stereotypu, že všichni patnáctiletí kluci musí kou?it a tím pádem u sebe musí mít sirky nebo zapalova?.

Tohle byli ale vážn? slušní kluci, co nekou?í a tím pádem sirky ani zapalova? u sebe nem?li.

Po té, co jsme se n?kolik minut po našem posledním neúsp?šném pokusu sehnat sirky za?ínali smi?ovat s myšlenkou, že špeká?ky se budou opíkat na pánvi?ce, dohnal nás na kole jeden z kluk? s tím, že nám dojel pro sirky.

Ješt? te?, když to píšu, musím zamá?knout slzu, jak m? to dojalo.

Takže, jestli se k tomuhle ?lánku n?kdy dostane n?jaký kluk z Víru, co dojel jednou ?ty?em zoufalc?m s p?kným psem pro sirky, tak…

Díky moc, kluci!!!

Místo d?je: Vítochov

 

Vítochov nás nadchl úžasným gotickým kostelem z 13. století. Takový kostel se hned tak nevidí.

A jak jsme tak byli nadšeni, pokra?ovali jsme si vesele dál sm?r les po ?ervené zna?ce. Pes pobíhal kolem nás a my m?li radost z krásného dne; z toho, že svítí sluní?ko a že zpívají ptá?ci a že je prost? na sv?t? fajn.

Když tu, z ni?eho nic, z domku podobného chatr?ivyjde neznámý muž a povídá:

“Když tady tak necháte na soukromým pozemku pobíhat psa, tak o n?ho rychle p?ijdete.”

“Aha, my jsme nev?d?li, že je tady soukromý pozemek. My jdeme po cest? ozna?ené turistickými zna?kami. A jaktože budeme vlastn? bez psa?” Nic netušíc se slušn? ptáme. A dozvídáme se:

“Mám psa, co má devadesát kilo a kdybych te? otev?el dve?e, tak vám toho vašeho do minuty roztrhá.” Za?ínáme tušit zlo a vydáváme se na cestu:

“Tak my radši p?jdeme pry?, když jsme prý na tom vašem pozemku.” A jak tak pomalu prcháme, slyšíme za sebou:

“Tady prost? nemáte co d?lat. Tohle je soukromý pozemek. A je mn? úpln? jedno, jestli jste z Brna” a když se z pozakopce vyno?í naši indi?tí kamarádi, zlý muž vztekle dodává: “nebo z Afriky.”

Tak to máte, n?komu kolem domu vede turistická cesta a n?komu vadí, že mu kolem domu chodí veselí turisté a tak si dal za životní cíl, lidem kazit radost. Vždycky si ?íkám, že tenhle druh lidí m? nestojí za to, abych se roz?ilovala, ale p?iznávám, že mn? po tomhle výstupu dobrá nálada chyb?la aspo? dv? hodiny.

Místo d?je: Velké Janovice

 

Když jdete s indem po Vyso?in?, nem?žete se divit, že ho zaujmou i takové v?ci, které vy považujete za každodenní samoz?ejmost. I když toho krásn? opraveného statku jsme si všimli i my a proto nebylo divu, že náš indický kamarád p?išel s otázkou, zda bychom se mohli zeptat majitel?, jestli by se nemohl podívat dovnit?; že prý nikdy nic takového nevid?l.

Po ?erstvé zkušenosti se zlým pánem a jeho potencionálním devadesáti kilovým psem jsme se dost báli i jenom pomyslet na to, že bychom se na takovou v?c mohli n?koho zeptat. Když už se k námale paní pracující na n??em p?ed domem vydala, sebral Miloš všechnu odvahu a p?ece jenom se zeptal.

“Ale to víte, že se m?žete podívat. Jenom se moc nerozhlížejte. My to tady opravujeme vlastníma silama a tak to ješt? není všechno hotový.”

Po tomhle úvodu následovalo asi tak p?lhodinové zapálené vypráv?ní o rekonstrukci, historii statku a o tom, jaká úskalí na vás m?žou ?ekat, když se rozhodnete opravovat stavení, jehož ko?eny sahají až do 16. století.

Když jsme odcházeli, byli jsme š?astní, že na nás zase n?kdo neposílal monstrózního psa, ale nao pak že jsme byli v?ele p?ijati. A myslím, že pani byla zase pot?šena tím, že n?kdo projevil zájem o její krásn? spravený d?m, na kterém už n?kolik let sama jenom s manželem pracuje.

A ptá?ci zase zpívali a sluní?ko zase svítilo a devadesáti kiloví psi se rozplývali n?kde v dálce v temných mlhách.