B?žn? sem nepíšu ?lánky o oby?ejných momentech každodenních dní. Dnešní den si ale tuto vy jímku zaslouží.

Hned na úvod musím napsat, že za ten rok, co ?as st?ídav? trávím v Anglii a v Brn? si mnohem víc všímám toho, jak se lidé chovají. A s radostí a drobným údivem zjiš?uji, že my ?eši na tom v?bec nejsme špatn?. D?ív jsem na nás vid?la jenom samé chyby. Te?, když p?ijedu do Brna, vždy mám obrovskou radost, když potkám milou obsluhu v restauraci nebo když mn? n?kdo pom?že p?es p?echod. Za?ínám si uv?domovat, že i my ?eši umíme být milí a k tomu jako bonus jsme tak n?jak víc veselejší než zasmušilí Britové. Dnešní den toho byl ukázkou. Bohužel až na drobnou vy jímku..

Ráno jsem byla v obchod? prohlédnout si n?jaký nábytek. Setkala jsem se tam s takovou prodava?kou, že bych ji nejrad?ji naklonovala a rozeslala do všech obchod? po celém sv?t?.

Tahle paní nepoužívala takové ty otravné v?ty jako: “To záleží na tom, co se vám líbí.” Naopak, to byl vodopád nápad? a užite?ných doporu?ení ve stylu: “Možná by se vám líbilo tohle.” “A asi by se vám k tomu hodila tahle poli?ka.” “A tahle sk?í?ka má takovou vychytávku, na ni se ur?it? taky podívejte.” Tolik energie soust?ed?né na spokojeného zákazníka, který si s nejv?tší pravd?podobností beztak nic nekoupí, jsem ješt? nezažila.

Hned po té, jsem musela vy?izovat n?co, ?emu jsem absolutn? nerozum?la a v ?em jsem m?la po?ádný chaos. Další úžasná paní dnešního dne mn? vše trp?liv? p?es hodinu vysv?tlovala, odpovídala na mé nelogické otázky a ješt? p?emýšlela, na co by m? m?la upozornit. Tuto paní bych si p?ála potkat na každém ú?ad? a u každého léka?e.

Pravda, menší zásek byl v mém oblíbeném Cattani, když jsem dostala místo mátové limonády bezovou a místo lasagní špagety. P?íjemná atmosféra na zahrádce a vynikající nakonec vybojované lasagne ale všechny chmury zahnaly a já nemám d?vod k Cattanimu p?íšt? nezajít znovu.

Bohužel, nejmí? veselý zážitek mn? potkal na nádraží. P?iznávám, že nemám úpln? nejbyst?ejšího vodícího psa. Ona prost? ob?as chybu ud?lá a tak je možné, že m?la slabší chvilku i te?. Nevím. Myslím ale, že nejv?tší problém byl v tom, že po schodech do podchodu nás dv? unášel dav lidí a sm?rem nahoru proudil druhý dav, který unášel druhou nevidomou paní.

Když do n?koho vrazím, mám nacvi?ený slovník skládající se z frází ve stylu: “Promi?te.” “Pardon.” “Omlouvám se.” “S dovolením, prosím.” V??ím, že s touhle slovní zásobou dokáži p?ežít v džungli velkom?sta a zárove? ani nikoho neurazit.

Takhle slušn? jsem se za?ala i omlouvat, když jsem tém?? na konci schod? do n?koho vrazila a tak trochu jsme se v tom lidském chumlu zaklínili. Nešlo jít dozadu, doleva, doprava a už rozhodn? ne vp?ed.

Celé nešt?stí se snažím vy?ešit tím, že se v jednom kuse omlouvám a tak n?jak sebe i svého psa se pokouším z té neš?astné situace vymotat. Po celou tu dobu mn? ale p?ekvapuje, pro? slyším ze své blízkosti takové v?ty jako: “Jste normální!?” “Co to proboha d?láte!?” Vše se vyjasnilo až v okamžiku, když jsem do svého proudu omluv zapojila i v?tu: “Promi?te, já nevidím.” V ten okamžik se ozvalo: “Tak to jsme dv?.” Najednou se chumel uvolnil a já už jsem ani neslyšela omluvu, která tam ur?it? n?kde byla.

Z t?ch n?kolika sekund zmatku mám pocit, že nevidomá paní, která mn? oso?ovala z nenormálnosti a nechápala mé chování, vedla za ruku menší dít?. Nevidím víc než dvanáct let a za tu dobu moc dob?e vím, že nevid?t je ob?as hodn? t?žké. Život vás štve; štvou vás lidé, co do vás vrážejí a klidn? vás i štve to, že svítí sluní?ko a vám je odporné vedro. Nevid?t prost? není sranda. A nevid?t a vést malé dít? je dvojnásobn? menší sranda a obdivuji každého nevidomého, kdo se do tohoto dobrodružství pustí.

A? už ta paní ale za ruku vedla dít? nebo ne, po?ád jsem pevn? p?esv?d?ená o tom, že nebylo zapot?ebí použít tak úto?né chování. Zaprvé asi nikdo normální nebude jen tak vrážet do nevidomého. A já vážn? nejsem vzhledem ke svému handicapu normální, takže ta otázka ohledn? mé normálnosti moc smysluplná nebyla. A zadruhé mn? hrozn? mrzí, když potkám nevidomého, který je hrubý v??i svému okolí. V pr?b?hu svého nevidomého života jsem vrazila do více nevidomých a to je vlastn? d?vod, pro? jsem se k tomuto textu odhodlala. Paní, se kterou jsem se dnes potkala, byla vlastn? ješt? docela fajn. Narazila jsem už na mnohem nerudn?jší pány, kte?í m?li pot?ebu nadat svému nenormálnímu okolí.

Celý tenhle m?j text ale vlastn? vznikl z jediné mé otázky, kterou jsem si položila, sotva jsem se z toho zamotaného setkání vymotala: To my nevidomí vážn? jsme tak nevrlí na své okolí, když se s n?kým v pr?b?hu ch?ze st?etneme? A hned po té jsem se sama sebe musela zeptat: To jsme vážn? tak suverénn? p?esv?d?ení o tom, že by nám m?l celý sv?t uhýbat a nedokážeme se vypo?ádat s tím, když se tak n?kdy náhodou nestane?

Náladu mn? chvíli po té spravil ?idi? trolejbusu, který mn? pomohl nastoupit a paní, která mn? podala vodítko, když mn? vyklouzlo z ruky. V takovou chvíli lidského porozumn?ní si vždycky ?íkám, že jediné, ?ím se t?mhle milým a ochotným lidem mohu krom? pod?kování odvd??it je úsm?v. Když se budu usmívat, i když se na to práv? necítím, v??ím, že se mn? ten úsm?v tak n?jak dostane pod k?ži a za chvíli bude ten m?j úsm?v opravdu up?imný. A také v??ím, že když se budu usmívat já, budou se usmívat i další lidé a sv?t bude tak n?jak lepší a nakonec budeme mít všichni d?vod k tomu opravdovému nep?edstíranému úsm?vu.

Takže úsm?v, prosím.