Čtyři věci, co mně po návratu z Anglie chybí

Tak už je to tady! Už začínám lomit rukama nad tím, co všechno mají v Anglii lepší.

Když jsme odjížděli z Anglie, dělali jsme si s Milošem dlouhatánské seznamy toho, co anglického nám bude v Brně chybět. Můj seznam si můžete prohlédnout zde. Už v Anglii jsem ale tušila, že nakonec bude realita vypadat úplně jinak a že mně začnou chybět věci, které si v danou chvíli nedokážu ani představit.

A přesně to se stalo. Zatím jsem si ani jednou nepovzdychla po sendvičích z Pret a Manger a s údivem zjišťuji, že se slzami v očích ani nevzpomínám na víkendové cesty do Londýna. To všechno bezpochyby ještě přijde, protože některá anglická místa a jídla hned tak něco nepřekoná.

Po měsíci a půl v Česku se ale vynořily úplně jiné věci, které momentálně dost postrádám. A přitom před odjezdem z Anglie by mě asi jen stěží napadlo, že právě o nich budu psát, jako o něčem, co mně chybí.

Takže zde máte můj absurdní seznam toho, co anglického mně v Česku chybí.

Hotové polévky

Tak tohle je přesně ta dost nepochopitelná položka na mém seznamu. Ale vážně mně ve virtuálních regálech českých online supermarketů chybí čerstvé polévky, kterými je Anglie přímo zaplavená.

Pro ty, kteří zatím neměli čest s tímto fenoménem, drobné vysvětlení, o co se jedná…

Nemám zde namysli pytlíkové, instantní ani plechovkové polévky. Jde mně o polévky, které jsou úplně stejné jako to, co byste si uvařili doma nebo dostali v dobré restauraci. Anglické supermarkety nabízejí nepřeberný výběr hotových polévek, které doma stačí jenom ohřát a jednoduchá večeře je na světě.

Milé je, že tyhle polévky neobsahují žádné konzervanty a éčka. Když se podíváte na složení, je to vždy jen zelenina, koření a v případě masožroutských variant také maso. Naštěstí, nikdy jsem neměla problém koupit bezmasé nebo dokonce i veganské polévky. A nabídka byla vždycky vážně široká a nápaditá.

Hlavní důvod, proč nad absencí tohoto jídla ale tak moc naříkám je to, že jsem si zvykla těmahle polévkami řešit situace, kdy nechci vařit, ale potřebuji mít v ledničce něco rychlého k ohřátí.

Po té, co jsem se smířila s tím, že v českém Tescu nebo Košíku nenajdu indickou cizrnovou ani brazilskou zeleninovou polévku, marně přemýšlím, jak tuhle mezeru v mém jídelníčku zaplnit. Možná je jediným řešením ze sebe vymýtit toho malého Angličánka, který ve mě za ty dva roky vyrostl.

Vajíčka z volného výběhu

Vajíčka kupuji docela výjimečně. Za dobu, co jsme v Brně, jsem tenhle problém musela ale už dvakrát řešit a vždycky to byl boj.

Najít vejce z volného výběhu nebo aspoň z podestýlky je v Česku nadlidský úkol.

A když už je mise úspěšná a přece jenom najdu trochu šťastné vejce, začne být nešťastná moje peněženka. Toto je přesně ten případ, kdy je u nás v chudé východní Evropě jídlo dražší než na civilizovaném Západě. Přídavná jména v poslední větě berte, prosím, s dost velkou rezervou až ironií.

Za jedno volnovýběhové vejce od spokojené anglické slepice dáte cca 4,5 Kč. Zato u nás koupíte méně šťastné podestýlkové vejce téměř za 7 Kč!!!

Můžete mně toto někdo vysvětlit!?

A může mě někdo vysvětlit, proč anglické obchody jiná než volnovýběhová vejce snad ani nenabízejí a u nás 98 % nabídky tvoří nešťastná klecová vejce? To mají Češi snad pocit, že vejce s notnou dávkou utrpení chutnají líp?

Pořádně vlhký vzduch

Tak a teď něco na odlehčenou a snad ještě něco absurdnějšího než jsou hotové polévky.

Ano, vážně, mně skutečně chybí ten vlhký vzduch, který jsem dva roky tak horlivě proklínala.

Ještě se nezačalo topit a já už se budím s vyschlým nosem a očima. Jediné, po čem každé ráno zoufale toužím, je okamžitě natřít si obličej obzvlášť účinným hydratačním krémem. Nechci vědět, co se stane, až se moje zbožňované ústřední topení pořádně rozparádí.

A to ani nemluvím o svých vlasech! V Anglii jsem měla pocit, že bych mohla účinkovat v reklamě na šampón dodávající vaším vlasům extra objem. A v Brně zoufale hledám nějaký přípravek, který by z mých zplihlých vlasů udělal zase tu krásnou hřívu.

Prostě přímořské klima a 80% vlhkost vzduchu má také své výhody.

Labradoodlí povědomí

Jestli jsem si v Anglii něco vážně užívala, tak to, jak na mě lidé volali: “vy máte ale krásného labradoodla: nebo”jé, takového labradoodla máme taky doma”.

Poslouchat takové věty je mnohem příjemnější, než spolucestujícím v šalině vysvětlovat, že “to vážně není knírač” a že “český fousek se skutečně netrénuje jako vodící pes”.

V tom boji, kdy se tváříte, že křížit pudla s labradorem je úplně normální věc, se v Česku cítím tak nějak osamocená.

Šiřte mločí slávu:

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *