Strasti a bolesti anglického obchodování

Výsledek přepjatých Mločích nervů… Prostě jsem to už do světa musela vykřičet!

Také jsem kdysi patřila k těm remcalům, co pořád vidí něco špatného na typické české povaze. Po dvou letech v Anglii jsem ale zjistila, že on je problém spíš v lidské povaze všeobecně a že Češi vlastně ještě patří mezi docela roztomilá stvoření. Paradoxně si nejvíc toto své zjištění uvědomuji teď při opouštění Anglie, kdy se snažím rozprodat velkou část našeho majetku.

Pokud si myslíte, že rodilí Angličané nakupují v luxusních buticích a zboží z druhé ruky je tu jenom pro přistěhovalce z východní Evropy, tak jste pěkně na omylu. Kromě jednoho Itala a jedné Ghaňanky jsem zatím všechno rozprodala nefalšovaným Angličanům. Možná pro ten brexit hlasovali proto, aby přistěhovalci začali opouštět Británii a oni se dostali k levnému nábytku…

Každopádně ani jeden z dnů v posledním měsíci se u mě neobejde bez vzteku nad anglickou drzostí a hulvátstvím.

Pokud máte pocit, že na Západě se k sobě lidé chovají líp, tady máte hned čtyři situace, kterými mě Angličané dokáží pravidelně pořádně vytočit. Je mně jasné, že v Česku mě nečeká nic lepšího. Už ale nebudu mít pocit, že takhle drze se dokáží chovat jen Češi.

  • Považuji za slušnost, že když se se mnou někdo domluví na schůzce v šest večer, protože si přijde vyzvednout věc, o kterou má zájem, tak dorazí a pokud nedorazí, že mně to za včas dá vědět. Vážně nesnáším, když dotyčnému o půl sedmé večer píšu a on mně sdělí, že si to nakonec rozmyslel. A to jsi mně jako nemohl napsat dřív? A napsal bys mně to vůbec, kdybych se tě půl hodiny po domluveném čase setkání nezeptala?
  • Smlouvání, smlouvání a zase smlouvání. Myslela jsem si, že se smlouvá na arabském tržišti a ne na anglickém Facebooku. Když chci za sedačku sedmdesát liber, tak to znamená, že chci sedmdesát liber a ne míň. Až budu mít pocit, že mám zlevnit, tak jsem natolik svéprávná, abych to dokázala sama udělat. Nepotřebuji, aby se se mnou někdo handrkoval a psal mně, že mně místo sedmdesáti liber dá čtyřicet. To tu sedačku raději odtáhnu do charity, kde aspoň udělám dobrý skutek a nepodpořím tenhle hnusný zlozvyk.
  • Ještě víc než smlouvání nesnáším, když má někdo potřebu mě poučovat, jak vysoké ceny mám. “Moc hezký repráčky. Ale šedesát liber za dva je neskutečně vysoká cena.” No a co má být. Buďto je chceš za těch šedesát liber nebo se zdrž komentářů. Já ti je nenutím.
  • Jo a ještě mě dojalo, když mně kdosi pod mé oznámení, že prodávám stůl a čtyři židle, plácl odkaz na své zboží s komentářem, že on svůj stůl prodává levněji. Tohle se jako dělá!? To takový člověk nemá dost slušnosti, aby si vytvořil vlastní příspěvek a místo toho musí parazitovat na ostatních?

Anglickému prodeji zdar! Doufám, že až se s vámi všemi za dva týdny v Brně uvidím, budu mít ještě dost síly tvářit se na ostatní lidské bytosti vlídně.

Šiřte mločí slávu:

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *