Deštivé pátrání

Recenze audioknihy Déšť smývá stopy od Mikaely Bley.

general-affiliate-banner-728x90-1437632164.jpg

I když hlavním tématem knihy Déšť smývá stopy je zmizení osmileté holčičky, tento příběh rozhodně není klasickou švédskou detektivkou. Vlastně to detektivka není vůbec.

Vyšetřující policisté působí dost lemplovsky a v celé knize se mihnou jenom tak mimochodem, nikdo neprovádí žádné sofistikované pátrání a nakonec se ke všemu vrah navíc ještě sám bez cizího přičinění přizná.

To ale neznamená, že Déšť smývá stopy není dobrá kniha. Naopak je příjemné, že to není tuctová severská detektivka psaná podle zaručené šablony na úspěch. I tady je samozřejmě pár klasických stereotypů, ale jejich odhalení od čtenáře vyžaduje trochu víc úsilí. Tak třeba životem deprimovaného urostlého detektiva zde nahrazuje novinářka, která se dokáže opít stejně jako Harry Hole a která, stejně jako mnoho dalších severských hrdinů, si s sebou vláčí temné tajemství.

Příjemně paradoxní ovšem je, že autorka dokáže napětí nad otázkou Kdo je vrah? udržovat mnohem lépe, než mnoho skutečných detektivních románů. Déšť smývá stopy rozhodně nemá nijak rafinovanou zápletku. Nikdo zde nevraždí podle komplikovaného klíče, oběť je pouze jedna a vrah si s policisty žádným způsobem nezahrává. Přesto se ale Mikaele Bley s pomocí jemných náznaků povedlo vytvořit tak paranoidní ovzduší, že čtenář bude v průběhu četby odůvodněně podezírat minimálně čtyři možné pachatele. Každý z nich má dobrý důvod, proč malé děvčátko zabít a každý je vykreslený tak, že čtenář snadno uvěří tomu, že právě sám odhalil pachatele.

Jediné, co mně na obsahu knihy nesedlo, byl ten déšť, který smývá stopy. Nepřetržitý liják, o kterém se čas od času některá z postav zmíní, v knize působí, že je tam tak trochu navíc. Déšť vůbec nezasahuje do vyšetřování a ani žádným jiným způsobem děj neovlivňuje. Tato kulisa na mě spíš působí tak, jako kdyby autorce někdo zdůraznil, že čtenáři zbožňují extrémně ošklivé švédské počasí a ať se o něm tedy na stránkách knihy nezapomene zmínit. Déšť je v románu prostě tak nějak navíc a umím si představit, že kdyby tam nebyl, nic by se nestalo.

Co mě mrzelo ale víc než nějaký nadbytečný déšť byla zvuková stránka knihy. Většinou to mám tak, že v případě, kdy něco v audioknize pokulhává, je to děj, ale dobré zvukové zpracování dokáže i navzdory tomu z poslechu udělat příjemný zážitek.

V případě této knihy to bylo obráceně. Dějová část byla perfektní, za to audio se moc nevyvedlo.

Ani mně tak nevadí, že Déšť smývá stopy je kniha jako zrozená k tomu, aby ji četlo víc herců. Příběh je střídavě popisován z pohledu několika hlavních postav a tak si umím představit, že audioknize by moc slušelo, kdyby každou postavu četl někdo jiný. Chápu ale, že takové zpracování je finančně asi o dost náročnější a tak jsem se snadno smířila s tím, že kniha je načtená pouze jedním interpretem.

Dokonce jsem si i rychle zvykla na lehce nezvyklý hlas Simony Pekové. Její hlas působí lehce depresivně, díky čemuž se skvěle hodí pro vyjádření duševního rozpoložení hlavní hrdinky.

Docela hodně mně ale vadila zaškobrtnutí a zaváhání, která Simona Peková v textu dělala. Často se v nahrávce objevoval moment, kdy se interpretka zarazila, jako kdyby potřebovala více času na rozluštění nějakého slova nebo se divila tomu, co to právě přečetla.

Kvůli těmto několika okamžikům tak na mě audiokniha působila jako dílo, s jehož přípravou si tvůrci nedali moc práce. Myslím, že by nebylo nijak náročné problematická místa vystřihnout a znovu nahrát.

Ale i navzdory tomuto drobnému detailu jsem si tento pochmurný psychologický thriller pořádně užila. Je to taková ta knížka, se kterou máte chuť se zahrabat do teplých peřin a nevylézt dokud nepřestane pršet nebo dokud knihu nedočtete a neodhalíte vraha.

Mikaela Bley. Déšť smývá stopy. Motto 2017.

Šiřte mločí slávu:

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *