Co se Mlok v Anglii naučil

Stručný seznam dovedností a zjištění, která si z Anglie odvážím.

Tak už se to blíží. Pomalu se začínáme zbavovat těch pár kousků nábytku, co jsme si předloni pořídili. A tak stejně jako předloni i teď se zase handrkujeme s realitkou, kupujeme jednosměrné letenky a těšíme se, co přijde dál. Jenom kartonové krabice na sbalení všech věcí jsou tady teď navíc.

Vlastně je to takový kruh, který se vrací na svůj počátek. Co jsme dělali předloňské léto, děláme zase. Jenom to je obráceným směrem.

A čím víc se ten kruh uzavírá, tím víc přemýšlím nad tím, jaké ty dva roky byly a co všechno mně daly. Myslím, že málo toho rozhodně není. Tady je jenom stručný přehled toho nejdůležitějšího, co jsem se za tu dobu naučila a co jsem o sobě zjistila:

  • Konečně jsem si zapamatovala, že směrem na východ se čas posouvá dopředu a směrem na západ se hodiny ubírají. I tak mě ale hodinový posun někdy dokáže pořádně zmást.
  • Zjistila jsem, že k tomu, abych nahlédla do nejskrytějších zákoutí své duše, nepotřebuji na rok odjet do Tibetu a meditovat tam v buddhistickém klášteře. Stačilo si vzít na tři měsíce podnájemníka a zjistila jsem o sobě i věci, které jsem nikdy nechtěla vědět. Ty tři měsíce byly tvrdá zkouška mé trpělivosti, laskavosti a asertivity. Bohužel jsem zjistila, že nejsem tak milá bytost, jak jsem do té doby věřila.
  • Smířila jsem se s tím, že na světě existují místa, kde selhává jakákoliv předpověď počasí.
  • Začala jsem být alergická na věty stylu To se může stát jenom v Česku.. nebo To by se na západě nikdy nestalo… I v Anglii totiž dokáží stavět kousek dálnice tři roky, i v Anglii existují nesmyslná pravidla, i v Anglii se šetří tam kde nemá a i v Anglii se k sobě lidé nechovají vždycky pěkně.
  • S údivem jsem si uvědomila, že ke každodenní spokojenosti potřebuji víc pohodlí, než jsem si kdysi myslela. Spát na rozkládací sedačce, umývat si ruce studenou vodou a neustále se potýkat s nedostatkem úložných prostor je vážně pro tvrdší povahy než jsem já.
  • Naučila jsem se jíst Marmite.
  • Vyzkoušela jsem si, jak se v Česku asi cítí Ukrajinci, Vietnamci, Turci a další cizinci, na které se Češi z nepochopitelných důvodů dívají skrz prsty. Ten pocit, kdy máte podezření, že s vámi někdo zametá jenom proto, že jste z Polska nebo tam někde z východu je vážně dost nepříjemný.
  • Vím, jak vypadá hlodáš a jak kejhají husy.
  • Utvrdila jsem se v přesvědčení, že základní lidskou dovedností musí být v každé situaci schopnost ozvat se a stát si za svým. Jinak vás realiťáci sežerou i s papučema.
  • Získala jsem obdiv k českým Vánocům. Zbožňuji naše andělíčky, betlémy, cukroví a vánoční trhy. To ale každý, kdo se mnou strávil minimálně hodinu života, už určitě dávno ví.
  • Pochopila jsem, že 200 km není žádná vzdálenost a že pět hodin v autě kvůli prodlouženému víkendu se dá bez mrknutí oka zvládnout.
  • Naučila jsem se pravidlo, že tam kde není moře teď, může za pár minut být. To ale neznamená, že mě fenomén odlivu a přílivu nepřestal fascinovat. Už ale aspoň vím, že není chytrý rozbalit si svačinu na kameni obrostlým řasama pár metrů od příboje.
  • Až moc snadno jsem si zvykla na přítomnost asijských restaurací s vegetariánskou nabídkou v každé trochu větší vesnici.
  • Odůvodněně jsem se začala bát krav. Po tech deseti minutách, co mně rozzuřené stádo funělo za krk, jsem měla pocit, že jsem přežila vlastní smrt. A znovu si to rozhodně vyzkoušet nechci.
  • Uvědomila jsem si, že se nedokážu smířit s českýma odporně drahýma mobilníma datama. Na 400 MB týdně za jednu libru se zvyká příliš snadno.
  • Mrzí mě, že RyanAir ještě neprohlásil Safinku za svého maskota. Myslím totiž, že žádný jiný pes nemá nalítáno tolik mil jako to moje psisko.
Šiřte mločí slávu:

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *