Skrytá zákoutí tajuplné novozélandské ne/kuchyně – III. část

Po prvních dnech v Aucklandu, kdy jsme obědvali v mexickém fastfoodu, do školy se vozilo suši od Číňanů a k večeři jsme měli americké mac and Cheese, jsem si myslela, že téma novozélandské kuchyně nevystačí ani na jeden kratičký článek. A my už tu kromě I. a II. dílu máme dokonce třetí pokračování!

Místo trouby hlína

Stydím se a nechápu, jak se mi to mohlo stát. Zapomněla jsem na hangi! Na druhou stranu se sama sobě nedivím. Hangi je možná to, co vám vyjede jako první, když se začnete zajímat o tradiční novozélandskou kuchyni. Rozhodně to ale není jídlo, se kterým byste se běžně setkávali a které by vám naservírovali k večeři v novozélandské rodině (pokud teda právě nebydlíte u Maorů).

Ten důvod, proč hangi nenajdete na každém kroku možná tkví v jeho složité přípravě. Nejdřív si totiž musíte sehnat ty správné lávové kameny. Ty potom rozpálíte v ohništi. Mezi tím si v zemi vykutáte díru a do ní z ohně přeskládáte nažhavené kameny. Potom už stačí sehnat drátěný koš a naplnit ho masem, sladkými bramborami kumara, dýní, kukuřicí a ještě čímsi, co vám nepovím, co je, ale Miloš i internet to považovali za nádivku (já za kuřecí mozeček nebo něco podobně exotického). Na závěr se celá tahle podzemní trouba zakryje nějakou plachtou, zatíží kameny a nechá se nějaký čas pracovat. Výsledkem je překvapivě dobré jídlo s takovou zvláštní zemitou příchutí.

Hloupé ovšem je, že téměř jediná příležitost, jak ochutnat hangi je, absolvovat turistickou návštěvu maorské pseudovesnice, kde vás neminou tradiční tance, zpěvy a další nezbytnosti, po kterých turistovo srdce ne/touží.

Nám se naštěstí podařilo narazit na hangi v bistru u termální rezervace Whakarewarewa. Jak nám hangi chutnalo asi nejlíp vystihuje to, že jsme si objednali jednu porci s tím, že nevíme, jak to bude velké a jestli nám to bude vůbec chutnat a sotva nám to přistálo na stole a ochutnali jsme, běžel Miloš objednat ještě jedno hangi. O to víc nás mrzelo, že jsme na podnik s hangi už víckrát nenarazili.

 

Ne jenom kiwim je Kiwi živ

Když se řekne Nový Zéland, bezpochyby jednou z prvních asociací je kiwi. Klíčová otázka – kiwi pták nebo kiwi ovoce? Asi obojí (nemluvě o tom, že kiwi pták vypadá jako kiwi ovoce a naopak). Jenomže kiwi si taky říkají sami Novozélanďané. Nikdy ale na Novém Zélandu neříkejte, že byste si ke svačině dali kiwi. Asi byste tím místní dost urazili. Řekli byste tím totiž buďto to, že chcete sníst jejich vzácného ptáka nebo být kanibalové a sníst samotného Novozélanďana. Ovoce kiwi je jen a pouze kiwi fruit a ne jinak.

Jenomže Nový Zéland rozhodně není jenom o kiwi fruit. Tak třeba, slyšeli jste někdy o ovoci jménem feijoa (pro zvídavé čtenáře – čti fidžola)? Já teda ne. Bohužel, v lednu není na Novém Zélandu sezóna feijoi a tak jsme ochutnali jenom feijoovou zmrzku. Nedokážu vám tak říct, jak tohle podivné ovoce chutná. Internet ale říká něco o chuti podobné jahodám a ananasu. Když to čtu, o to víc mě mrzí, že jsme na feijou nenarazili.

Co jsme ale měli naštěstí šanci ochutnat byly sladké brambory jménem kumara, které jsou něco naprosto odlišného od v českých obchodech se vyskytujících batátů. Batáty jsou na můj vkus příliš sladké a mazlavé. Zato kumara… To je chuť skoro jako pečené kaštany.

A když už se mluví o sladkých bramborách, nesmí být opomenuta butter nut pumpkin (na základě latinského názvu hádám, že se jedná o muškátovou dýni), která často s kumarama tvoří dobrou dvojku jako třeba už ve zmíněném hummmusu.

Kromě toho se na Novém Zélandu pěstují i takové dobroty jako avokádo nebo maracuja. Bohužel, nebyl čas feijoi a ani maracui. Ale avokádo… To nesmí chybět v žádném sendviči nebo salátu.

 

Inspirace pro nás

Na Novém Zélandu se mně líbily dvě věci, které bych hrozně moc chtěla u nás.

Tak zaprvé, projít se novozélandským obchodem, to je něco jako navštívit české Sklizeno nebo farmářské trhy. Lokálnost je to slovo, které novozélandským potravinám dodává šmrnc. Jen těžko budete na Novém Zélandu hledat výrobky nadnárodních potravinářských firem (samozřejmě kromě takových klasik jako je Coca Cola nebo Pringles), ale naopak si budete užívat spousty místních produktů. Kromě jedněch konzervovaných fazolí z USA a jednoho naprosto úleťáckého cideru z jablek speciálně pro Nový Zéland vypěstovaných ve Švédsku (to byla snad halucinace), jsme se po celý měsíc ládovali lokálními výrobky. Nemluvě o tom, že složení novozélandských potravin vypadá tak jaksi hezčeji a nad éčky výrazně převažují skutečné suroviny. Proboha, když to jde na v mnoha směrech zaostalejším Novém Zélandu, tak proč to nejde u nás v ČR?

Další věcí, kterou bych chtěla mít tady doma a která by u nás asi nedokázala fungovat stejně jako ty vysněné lokální a skutečné potraviny jsou veřejné grily.

To si takhle přijdete do parku nebo na pláž, vytáhnete z chladící tašky klobásky nebo flákotu masa, nažhavíte místní gril a barbeque party může začít.

Grily jsou udržované, u některých najdete i vybavení jako obracecí kleště nebo kečup a kolem každého takového BBQ koutku najdete spoustu šťastně vyhlížejících skupinek Novozélanďanů i turistů, kteří si za poklidného hovoru užívají letního dne (a lokálních surovin).

Můžeme se Novému Zélandu smát, že je to vidlákov, že tam ještě dnes mají DVD půjčovny a nebo že systém jejich veřejné dopravy je trestuhodný, ale to nejdůležitější slušnost a ekologickou udržitelnost bychom jim měli závidět a učit se od nich.

 

P.S. Z posledních odstavců tohodle článku je mi smutno (chybí mi aspoň kousek Nového Zélandu tady u nás v ČR). Ale nebojte, příští díl bude o alkoholu a to bude mnohem veselejší.

Šiřte mločí slávu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..