Skrytá zákoutí tajuplné novozélandské ne/kuchyně – I. část

Navštěvovat a objevovat země, které mají světoznámou kuchyni je nuda. To dělá každý. Vyrazit ale do země, kde je pojem tradiční kuchyně naprostý nonsens… Tomu říkám dobrodružství!

Nový Zéland ve světě proslul díky svým horám, ledovcům, ovcím, tučňákům, ptákům i ovoci kiwi, ale slyšeli jste někdy o novozélandské kuchyni? Já teda ne.

Když jsme se rozhodli vyrazit na druhý konec světa, pomyslela jsem si, že téhle záhadě musím přijít na kloub a nějakou tu místní kuchyni prostě objevit. Internet ale mlčel jako hrob a já jsem si říkala, že asi neumím správně hledat v širokých vodách Googlu a že ta opravdová novozélandská kuchyně se mi vyjeví až přímo na místě…

Cha, tak nevím, jestli jsem optimista nebo jenom naivka…

Na místě se totiž ukázalo, že internet nemlčel bezdůvodně a že na Novém Zélandu člověk může ochutnat cokoliv z jakéhokoliv koutu světa, ale rozhodně ne nic tradičního novozélandského…

Ale pozor, tohle je první pohled… Když se nenecháte rozhodit přehlší indických restaurací a čínských bister a naopak se do místní kultury stravování ponoříte hodně hluboko, zjistíte, že i tahle země se může čas od času něčím autentickým pochlubit.

Takže… Tři, dva, jedna.. Jdeme se ponářet do tajů tajemné novozélandské kuchyně…

 

Jedna velká pusinka

Když se Novozélanďana zeptáte na místní tradiční pokrm, okamžitě vám odpoví: “Pavlova.” Je to asi něco jako naše svíčková. Teda svíčková je hlavní nezdravý chod a tohle je nezdravý dezert. Tyhle dvě věci jsou si ale podobné v tom, že si na nich místní abnormálně zakládají a v obou dvou případech na nich cizincům ukazují úžasnost místní ne/kuchyně.

Že jsou na tom Novozélanďané o trochu hůř než my dokazuje skutečnost, že se o původ dortu pavlova do dnešního dne dohadují se svými sousedy Australany. V Austrálii vám řeknou, že pavlova je jejich vynález a na Novém Zélandu to popřou s tím, že pavlova je bez debat jejich, protože poprvé byla tahle kalorická bomba připravena v roce 1926 ve Wellingtonu pro ruskou primabalerinu Annu Pavlovu. Australané na to vytáhnou nějaký starý recept z roku 1925 a takhle se můžeme pošťuchovat do soudného dne. Ať už se původ tohodle dortu schovává kdekoliv, nikdo ale nemůže Novému Zélandu upřít, že pouze tam a nikde jinde pavlovu zdobí plátky kiwi. Takže minimálně pavlova s kiwi je novozélandský unikát.

Ale pozor, ne abyste si pletli dort pavlova s dezertem jménem meringue! Jestli jsem to totiž správně pochopila, tak meringue je i ve svém středu tvrdý a křupavý (takže nuda) narozdíl od (mnohem zábavnějšího dortu pavlova, kde tvrdá je pouze vnější krusta a uvnitř dortu najdete měkký střed podobný marshmallow. Tohodle efektu   dosáhnete tak, že narozdíl odd receptu na meringue do našlehaných bílků ještě přidáte kukuřičný škrob.

Chcete-li tedy pořádně rozzuřit nějakého Novozélaňdana, řekněte mu, že pavlova pochází z Austrálie a že je to beztak jedno, protože je to to stejné jako meringue. Vyhoštění ze země máte zaručené.

Přiznávám ale, že pavlova, kterou jsme ochutnali u našich aucklandských domácích bylo něco tak úžasného, že by se o tom snad nemělo ani vtipkovat, ale pouze pět oslavné ódy. Hned jak se trochu aklimatizuji, tak se pouštím do šlehání bílků a projektu s názvem “Pavlova a už teď doufám, že výsledný produkt bude aspoň z malé části tak dobrý jako v Aucklandu.Aucklandu.”

 

Ovce kam se podíváš

Čtyři miliony obyvatel a víc než třicet milionů ovcí… Co z tohodle může vzniknout?

No, bohužel nás na Novém Zélandu překvapily dvě věci… Tou první je, že krávy ovcím v celkovém počtu už docela šlapou na kopýtka a obrázek o zemi, kde lidem i ostatní zvířeně vládnou ovce, je tak téměř už minulostí, protože po loukách se společně s ovcemi prohání  krávy… Hooodně krav…

Druhou zarážející věcí bylo, že jsme si mysleli, že jehněčí se tady jí od snídaně až po večeři a když vás o půlnoci honí mlsná, tak si do ledničky samozřejmě nejdete pro nic jiného než pro jehněčí kolínko. Je pravda, že jehněčího tu najdete o dost víc než v našich zeměpisných šířkách, ale že by figurovalo na každém jídelníčku se taky nedá říct. No dobrá, ale kde jinde si můžete dát jehněčí klobásky, koláč s jehněčím masem, objednat si v restauraci jehněčí játra a na závěr si ogrilovat jehněčí steaky?

A jestli vám jehněčí nevoní, tak máte vyhráno. Ono totiž dost možná ani nevoní novozélanďanům a tak ho hodně rádi kombinují s mátou. Nakládání masa do čerstvých mátových lístků nebo mátová omáčka na pečeni je něco, bez čeho se novozélandská ovce neobejde.

Chcete-li udivit Novozélanďana, řekněte mu, že v Česku je jehněčí velkou vzácností, kterou si tak možná jednou ročně dopřejeme na Velikonoce.

 

Ryby, ryby, mušličky

Jestli ale na Novém Zélandu něco opravdu frčí, tak jsou to ryby a mořská havěť v nejrůznějších podobách. A může se někdo vůbec divit, když jde o zemi, kdy dřív nebo později, vždycky dojdete k moři?

Prý možná ještě typičtější než pavlova je pro Nový Zéland fish and chips. A prý že novozélandské fish and chips je něco úplně jiného než smažená ryba v Británii. Pravda, já jsem britskou variantu fish and chips nikdy nejedla, ale neumím si moc dobře představit, v čem se tak zásadně mohou lišit různé variace smažené ryby s hranolkama. Pravda ale je, že na Novém Zélandu nesmaží pouze ryby, ale cokoliv, co se vyloví z moře – k hranolkám si tak můžete dát obří slávky, hřebenatky nebo třeba sépii.

Jó mušle, to je to, co nikdo, kdo chce poznat novozélandskou kuchyni, nesmí opomenout. Jsou to asi deset centimetrů velké zelené slávky, které se v restauracích servírují v obřích hrncích po kilech a v supermarketech je to to nejlevnější maso, které seženete. Bez slávek by prostě Nový Zéland nebyl Zélandem.

Já  ale raději dávám přednost mnohem elegantnějším a chutnějším hřebenatkám, které žijí v naprosto překrásné ulitě a i jejich chuť je ve srovnání se slávkami o dost jemnější. Prostě můj favorit ze dna moře…

Jestli je hřebenatka ten nejelegantnější mořský tvor, kterého můžete pozřít, tak na naprosto opačném konci pomyslné osy stojí crayfish, což je nějaký druh humra a asi to nejošklivější zvíře na světě. My jsme si tohle podmořské obrněné vozidlo koupili za dost nekřesťanskou cenu během cesty po pobřeží jižního ostrova a byl to jeden z nejsilnějších zážitků toho dne. Přece jenom, když taháte maso z rozpůleného krunýře disponujícího osmi nohama, dvěma klepetama a dvěma tykadlama, tak na to hned tak nezapomenete.

Taky nezapomenu na den, kdy jsme se vydali do aucklandského přístavu na Sea Food Festival a ten stejný den jsme ještě u vzdálených příbuzných povečeřeli čerstvě ulovenou rybu svatého Petra (john dory). Ještě nikdy se mi nepovedlo od rána do večera jíst pouze mořskou havěť a musím říct, že to nebylo vůbec špatné.

 

P.S. A potom, že Nový Zéland nemá žádnou kuchyni. Vždyť kdo ví, jestl se vůbec vlezeme do dvou článků…

Šiřte mločí slávu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..