Jak Mlok na Streed Food Festivalu prodával

Když jsme dneska v devět na stánek vyskládali všechny jamajské patty a francouzské tarte flambe a já okolo sebe slyšela, jak všichni z vedlejších stánků vybalují plakáty, obří nápisy a cedule, začínala jsem si připadat jako ošklivé káčátko mezi krásnými foodie labutěmi.

obrázek

Když jsem včera o půl deváté po jedenácti hodinách práce večer vytahovala z trouby poslední plech s patty, říkala jsem si: “Má to vůbec smysl? a nebudeme po konci Street Food Festivalu v deset večer stát u Armády spásy a rozdávat neprodaných 60 kusů patty a 40 kusů tarte flambe?”

A když jsme dneska ve dvě balili náš minimalistický stánek, říkala jsem si: “má to smysl! A vůbec nelituji toho, že jsem ten šílený nápad dostala a na SFF jsem se přihlásila.”

Když jsme byli v lednu v Miami, navštívili jsme v tamní botanické zahradě Čokoládový festival a mezi popíjením amerického smoothies, ochutnáváním smažených korýšů a upíjením miniaturních kelímků s pivem, jsme lkali nad tím, jak Brnu přesně nějaká taková akce chybí. A rok se ani nesešel s rokem a já měla tu čest na podobně skvělé akci prodávat. Kdo by to byl v tom lednu řekl…

Když se po desáté hodině  začali trousit první hosté, zjistila jsem, jak mě baví lidem vyprávět historky spojené s naším sortimentem – o tom, jak na Jamajce v jedné restauraci, kde jsme právě večeřeli, začalo hořet; jak si jamajčané dávají patty mezi dva kokosové chleby a zapíjejí to místním pivem Red Stripe; jak francouzský munster smrdí a chutná stejně jako český romadůr a jak nás baví cestovat a poznávat cizí kultury skrz jídlo.

Když jsem chvílemi u stánku osaměla, došlo mi, že na příští podobnou akci si nezbytně musím pořídit tričko s nápisem: “Nevidím! Mluvte na mě!”

Když se všichni zákazníci vrhali nadšeně po jamajských patty a někteří si chodili pro nášup, byla jsem v sedmém nebi a především jsem si uvědomila, jak je Jamajka prodejně atraktivní značka.

Když se lidé ptali, jestli to prodáváme pizzu, bylo mi jasné, že jsme si měli pořídit velkou ceduli s nápisem: “To není pizza! To je alsaský tarte flambe!”

Když nám na pultu zbývali poslední tři kousky tarte flambe, zjistila jsem, jak těžko se prodávají poslední osamocené kousky a byla jsem štěstím bez sebe, když se u stánku objevil známý a my mu vnutili zbývající dvě porce. Slibuji, že od teď si už vždycky budu všude kupovat hlavně ty poslední kousky…

Když Miloš v Industře hned ráno objevil do sud nejlepší cider, který jsem kdy ochutnala a čokoládu Ajala, byla jsem potěšena, jak stále lepší a lepší dobroty se i v našem malém Brně dají sehnat.

Když Miloš stál tři čtvrtě hodinovou frontu na pivo, říkala jsem si, že pouze jediný stánek s pivem, je snad jediná nevychytaná věc celého festivalu.

Když jsem z pytlíku vyjídala poslední kousky rakouských škvarků, začínala jsem se vážně bát o svůj žlučník.

Když po čtvrté hodině začalo poprchat a my už dávno měli vyprodáno i nakoupeno, byla jsem ráda, že mám titul z religionistiky a že moje týdení zaříkávání počasí úspěšně zafungovalo.

A když teď ležím v posteli a ještě za čerstva píšu tenhle report, uvědomuji si, jak bych celou akci nezvládla, kdyby mi včera v kuchyni a dneska u stánku nepomáhal můj Miloš a hlavně kdyby před měsícem neřekl: “No jasně Mloku, jdi do toho!”

Black Bean Tacos ve wonton košíčkách

U tohodle receptu mě i mrzí, že na svůj blog nedávám fotky, protože tyhle košíčky jsou tak roztomilé a hezké, že by i stály za zvěčnění. Když ale není fotka, nezbývá vám nic jiného, než si je hned připravit, abyste taky viděli tu rozkošnou roztomilost.

Na nápad, přeměnit asijské wonton na mexické tacos jsem narazila na mém oblíbeném blogu Damn Delicious a náplň jsem odkoukala od naší známé z USA, která tacos miluje a skvěle připravuje.

Ingredience

24 wonton placiček (recept na snadnou domácí přípravu wonton těsta je zde)

1 plechovka černých fazolí (já jsem je koupila v Tescu, ale když vám prý přeje mexickýbůh štěstí, tak na ně můžete narazit i v Albertovi)

2 cibule

2 stroužky česneku

1 paprika

1 rajče

150 g nastrouhaného čedaru

rostlinný olej

taco koření

koriandr

sůl

Postup

Plech na muffiny jemně vymažeme olejem a do každého důlku umístíme jednu wonton placičku tak, aby pokryla co největší plochu stěn a její růžky vykukovaly ven.

Košíčky pečeme v troubě rozehřáté na 170°C přibližně sedm minut. Až jsou košíčky upečené, tak stejně upečeme i druhou várku placiček.

Na přípravu fazolové náplně si na rozehřátém oleji osmažíme do zlata jednu na jemno nakrájenou cibuli. V poslední půl minutě přidáme nadrcený česnek. K cibulovému základu přidáme černé fazole a taco koření podle chuti. Pokud jsou fazole příliš husté, tak k nim přilijeme tolik vody, až jsme spokojeni s hustotou. Případně směs dochutíme solí a prohřejeme.

Na restovanou zeleninu si na rozehřátém oleji osmažíme druhou na hrubo nakrájenou cibuli. Až cibule změkne, přidáme k ní nakrájenou papriku a restujeme do změknutí. Těsně před tím, než zeleninu sundáme z plamene, k ní přisypeme na jemno nakrájené rajče. Zeleninu dochutíme koriandrem a solí.

A teď přichází to nejzábavnější – jde se kompletovat a konzumovat.

Je jenom na vás, jestli košíčky naplníte před podáváním a nebo to necháte na strávníkách samotných. Doporučovaný postup ovšem je naplnit košíčky fazolemi, doplnit zeleninou a posypat čedarem.

Sotva na tu čínsko-mexickou delikatesu pomyslím, stává se ze mě Pavlovův pes.

 

Další wonton recepty:

Wonton polévka

 

Pečené wonton taštičky s fazolí černé oko a tahini omáčkou

Lasagne ve wonton košíčkách

Stopy na Měsíci

Když jsem při brouzdání mezi virtuálními regály Kosmasu narazila na tuhle knížku, bylo jasné, že si ji prostě musím koupit a přečíst. Vím, knížka popisující průběh všech výprav na Měsíc zní jako velká nuda a je pravda, že strhující čtení to právě nebylo. Já jsem ale vždycky ujížděla na přímých přenosech čehokoliv, co startovalo do vesmíru a nejšťastnější jsem byla, když nás před pěti lety čekala dlouhá cesta do Adršpachu a na ČRo 3 měli celodenní vysílání k 40-letému výročí přistání na Měsíci. 

Knížka Stopy na Měsíci je sestavena z článků a reportáží známého českého odborníka na lety do vesmíru, takže se nejedná o celistvý text, ale spíše o samostatné kapitoly věnující se jednotlivým letům v programu Apollo.

Díky dvoum dnům stráveným na Kennedy Space Center a dvojímu absolvování programu v Apollo/Saturn V Center jsem při čtení Stop na Měsíci měla pocit, že někteří z astronautů už jsou mojí staří kámoši. Proto mě bavily pasáže s přepisy rozhovorů posádek Apolla se Zemí, které byly překvapivě vtipné /skoro jako z The Big Bang Theory) a naopak jsem se nudila u příliš technických popisů jednotlivých letů. Myslím, že autor často zabředával do svého nadšení pro technickou stránku věci a text prokládal pro laika zbytečnými údaji na úkor čtivosti. 

Ovšem za úplně nejlepší kapitolu z celé knihy považuji Fiktivní vyprávění vozítka rover, lunárního modulu, rakety Saturn V a velitelského modulu (už jen z kostrbatosti celého názvu je vidět, jak čtenářsky atraktivní celá knížka asi může být). Tahle kapitola mě bavila svojí roztomilou vtipností a špetkou fantazie, která v jinak čistě popisném textu přímo zazářila.

Pravda, pokud k letům do kosmu nemáte nějaký vřelý vztah, tak se do téhle knížky rozhodně nepouštějte s nadějí, že vám srozumitelnou formou naservíruje celou historii dobývání vesmíru (to se raději koukněte na Závody v dobývání vesmíru), pokud ale v dětství byl vaším největším hrdinou Gagarin a při slově NASA se vám zrychlí tep, tak po téhle knížce určitě sáhněte – míra nudy je potom už jenom nepřímo úměrná vašemu zaujetí pro celé téma.

P.S. A tady úryvek z jednoho z nejslavnějších řečnických projevů na světě, bez kterého by ani Stopy na Měsíci nemohly existovat:

We choose to go to the Moon. We choose to go to the Moon in this decade and do the other things, not because they are easy, but because they are hard…“

A tady ještě samotný Kennedy na Youtube.

Antonín Vítek, Stopy na Měsíci, Praha: Radioservis 2009.

Výhoda nevidomých + návod jak se naučit číst ušima

Možná si říkáte, proč sem dávám (no, říkejme tomu třeba) recenze na knihy, když na první pohled se zdá, že je tenhle web (jak se dnes módně říká) foodblog především zaměřený na jídlo ze (téměř) všech koutů světa.

Odpověď je jednoduchá… 

Vaření a čtení jsou u mě dvě naprosto neodmyslitelné činnosti. Když vařím, čtu a když čtu, tak vařím. 

Tohle spojení je možná i důvod, proč tak ráda vařím. Že čtu dobrou nebo napínavou knížku se pozná snadno – připravovaná jídla jsou najednou komplikovanější, kuchyně uklizenější, nádobí umytější. Některé knížky mám dokonce spojené i s konkrétním jídlem, které jsem právě vařila. Tak třeba meruňkové knedlíky jsem šoulela při ne právě veselé knížce Naia se smí narodit a jamajské patty vznikaly za slov thrilleru Noční pád.

Říkáte si, jak se dá číst při vaření?

No, přiznávám se, že díky tomu, že nevidím, mám trochu výhodu… Čtu ušima a tak můžu číst i při různých činnostech, kde právě uši nepotřebuji. Nebo to může být také naopak… Mohu dělat různé manuální činnosti, když si právě musím číst. Když jsem se tak učila na magisterské státnice (byl právě advent), balila jsem za všechny členy rodiny dárky, pekla cukroví, vyráběla betlém z vizovického těsta a zdobila perníčky na vánoční stromeček (nejlepší předvánoční čas za celý můj život!).

Dřív jsem si knížky pouštěla přes reproduktory zapojené do notebooku, ale po té co jsem si pořídila iPhone, jsem od tohodle nepohodlného řešení rychle ustoupila a teď všude chodím s telefonem, který neúnavně čte jednu knížku za druhou. Myslím, že od té doby, co se součástí naší domácnosti stal iPhone, u mě rapidně vzrostl počet přečtených knih.

Vždycky, když slyším někoho naříkat, jak nemá čas číst, jak ho po práci, kdy by si mohl číst, bolí oči a jak přes všechny domácí povinnosti nemá prostor už pro knihy, říkám si, proč se i vidící lidé nenaučí číst ušima. Vždyť je to tak snadné!

Vy, co jste můj text dolouskali až sem a máte po ruce iPhone nebo iPad, zkuste jednoduchou věc. Jděte do Nastavení, tam v položce Obecné vyberte tlačítko Zpřístupnění a klikněte na tlačítko VoiceOver, kde je hned první položkou přepínání mezi vypnutím a zapnutím VoiceOveru. Ne, rozhodně si nijak iPhone nezničíte a rozhodně VoiceOver půjde vypnout. Hned vám řeknu jak.

Jděte z voleb VoiceOveru o obrazovku zpět, kde jsou všeobecné volby pro zpřístupnění. Poslední tlačítko se jmenuje Zkratka zpřístupnění. Klikněte na něj a jestli tam není vybrán VoiceOver, tak ho vyberte. Teď kdykoliv můžete třikrát po sobě stisknout tlačítko home a VoiceOver se vypne a tak stejně se i zapne. Jednoduché, že.

Teď už stačí v iPhonu otevřít čtečku knih (iBook, pokud ji tam nemáte, tak stáhněte z AppStoru) a vybrat si nějakou knihu. V poli s textem švihnete dvěma prsty směrem dolů a… Máte mluvící mobil! Pokud se vám zdá, že se iPhone nedá ovládat s VoiceOverem, tak ho stačí tlačítkem home vypnout a těsně před švihem prsty dolů zase zapnout. A nebo si můžete v menu Zpřístupnění pustit Nácvik VoiceOveru.

Já vím, že takhle napsané to vypadá komplikovaně, ale vážně to zkuste. Aspoň si tak přečtěte pár stránek. Uvidíte, že se od knížky nakonec nebudete moc odtrhnout a všechny uklízecí a vařící povinnosti vás budou bavit mnohem víc.

Takže už žádné výmluvy, že na čtení není čas! Učte se od nevidomých, využívejte chytře chytrých telefonů a čtěte ušima!

Bezlepkový quiche s hráškem a kozím sýrem

Další variace na francouzský koláč v bezlepkovém provedení. Tentokrát jsem zvolila variantu s těstem a výsledek je takový, že celiaci rozhodně nemusí neceliakům závidět jejich pšeničnou variantu. Některé bezlepkové pokusy o vytvoření toho, co běžně známe a milujeme s pšeničnou moukou, jsou k breku, ale křehké bezlepkové těsto na koláč do téhle skupiny rozhodně nepatří.

Dělala jsem těsto jak s bezlepkovou moukou ze zdravé výživy za cca 150 Kč, tak i s Jizerkou a těsto bylo o fous chutnější z Jizerky za poloviční cenu. Na druhou stranu dražší mouka měla zase hezčí složení. Tak teď si každý musí vybrat, jakým hodnotám v případě quiche dává přednost. Cena, složení nebo snad chuť?

Ingredience

250 g bezlepkové mouky

140 g másla

300 g zeleného hrášku

hrst máty

3 lžíce olivového oleje

1 svazek jarní cibulky

250 ml smetany ke šlehání

2 vejce

200 g kozího sýra

sůl a pepř

<

Do mouky promíchané se špetkou soli a pepře prsty rozdrobíme změklé máslo a promícháme tak, aby kousky másla byly dobře obalené moukou.

Do směsi mouky a másla začneme přilívat ledovou vodu. Ledovou vodou mám na mysli vodu, kterou zchladíme přidáním kostek ledu. Začínám s přilitím půl hrnku vody a po té přilívám po troškách tolik vody, aby všechna mouka šla zpracovat v těsto.

Z těsta utvoříme kouli a dáme minimálně na 1 hodinu chladit do ledničky.

Troubu předehřejeme na 200°C a těsto vtlačíme do koláčové formy. Těsto nejde moc dobře rozválet, takže jej válečkem spíš zploštíme na menší kruh a prsty roztlačíme do všech okrajů formy.

Na těsto rozprostřeme pečící papír, zatížíme fazolemi, rýží nebo něčím podobně sypkým a těžkým a pečeme 20 minut. Po té z těsta sejmeme pečící papír se zátěží a ještě pečeme cca 5 minut.

Hrášek 3 minuty povaříme a po té zchladíme v ledové vodě.

Uvařený hrášek rozmixujeme v jemné pyré a přidáme nasekané lístky máty a olivový olej.

Na předpečený korpus rozetřeme hrachové pyré, poklademe nakrájenou cibulkou a zalijeme směsí ze smetany, rozmíchaných vajíček, špetky soli a pepře. Nakonec celý povrch koláče posypeme nadrobeným kozím sýrem.

Koláč pečeme 30 minut na 200°C.

Černé ticho

Nemám ráda dokonale kladné hrdiny jak v literatuře, tak i ve filmu a životě. A kniha Černé ticho se takovými super hrdiny přímo hemží.

Černé ticho je druhým dílem (první díl se jmenuje Finské pouto) série thrillerů finského autora jménem Pekka Hiltunen. Možná se ptáte, proč čtu už druhý díl série, která se mi nelíbí. Odpověď je jasná. Když se vaše čtenářské tempo rovná jedné knize na dva dny, tak už ani moc nepřemýšlíte o tom, po jaké knížce právě teď sáhnete a máte tak možnost číst i druhé díly prvních dílů, které vás zase tak nenadchly. Už třeba jenom proto, abyste zjistili, zda ten druhý díl není náhodou o trochu lepší. V případě Černého ticha se ukázalo, že moje naděje byly  úplně plané.

První i druhý díl thrilelrové série vypráví o utajovaném Studiu uprostřed Londýna, které vlastní a řídí záhadná finka Mari, která prostřednictvím svého Studia napravuje křivdy světa a pomáhá těm, na které se osud právě neusmál. Nuda, že.

Mari je bohatá, krásná, tajemná, spravedlivá a prudce inteligentní a jejího věrného psíka jí dělá další finská dívka žijící v Londýně Lia. Ta je už méně bohatá, krásná, tajemná a inteligentní, ale zato je Mari plně oddaná, obdivuje ji a po celou knihu nevychází z údivu nad tím, jak Mari dokáže každý případ Studia dokonale zorganizovat a ještě všechny své činnosti udržovat plně v tajnosti.

V Černém tichu Mari, Lia a jejich pár dalších kolegů ze Studia řeší záhadné vraždy homosexuálů, které si někdo nahrává na video a po té zveřejňuje pod cizími účty na Youtube.

Když čtu detektivky (a ano, je to jeden z mých oblíbených žánrů) očekávám, že vraždy a zločiny, kterými se autor zabývá třeba na  pěti set stranami knihy, budou mít nějaké jasné opodstatnění a aspoň nějaký smysl. Nemám ráda, když vrah v detektivkách vraždí jenom proto, aby vraždil. Takový detektivní příběh na mě působí přesně tak, že autor neměl dost fantazie na to, aby vrahovi vnuknul nějaký zajímavý motiv a z nedostatku kreativity vše svedl na vrahovo šílenství. A přesně taková absence nápaditosti se nese celou zápletkou Černého ticha. 

Černé ticho se svými bezchybně dokonalými hrdiny, hackerskými triky a jasně definovanými stranami dobra a zla mi hodně připomíná Larssonovo Milénium. A to mě u třetího dílu už opravdu hodně vytáčelo. Takže asi tak…

Jo, hold každý den nemůže být čtenářské posvícení.

Pekka Hiltunen, Černé ticho, Argo 2014.

Kuskusem plněné lilky

Asi patřím k té výrazně menší skupině populace, ale já prostě miluji lilek. Ještě nikdy jsem se nesetkala s jídlem, ať už z mé kuchyně nebo od někoho druhého, kde by byl lilek a výsledek nebyl potěšující.

Jinou věcí je Řecko. V Řecku jsem byla jedinkrát v životě. Byl to super školní výlet naší super základní školy. Rok před tím byli spolužáci ve Španělsku a mě rodiče kvůli svým obavám a mým zdravotním problémům nechtěli pustit. Po návratu celá třída vyprávěla o tom, jak bylo ve Španělsku skvěle a já celý rok srdceryvně brečela, takže mi na přes rok byl výlet k moři (tentokrát do Řecka) povolen. Jenomže ten už vůbec nebyl super.

Bydleli jsme ve špinavém penzionu, kde byly schody plné mrtvých můr, vychovatelky na nás tak trochu kašlali a víc než svěřeným dětem se věnovali místním mladíkům a krmeni jsme byli z Česka dovezenými potravinami a starou nedobrou českou kuchyní.

Řecko mi tak k srdci vůbec nepřirostlo a o nějakém poznávání tradiční (klidně bych brala i nějakou netradiční) řecké kuchyně se vůbec nedalo mluvit.

Populární zeleninou v Řecku je ale lilek a tak jsem se rozhodla vzít kuchyni téhle údajně božské země na milost a když na začátku prázdnin vyšla v edici Apetit kuchařka s názvem Řecká odysea aneb slavné báje a recepty, hned jsem si ji běžela koupit.

Počátek tohodle receptu pochází právě z téhle řecké kuchařky, ale sušené meruňky a cizrna, které v redakci Apetitu přidávají do kuskusu mi přišli málo řecké a navíc nerada kupuji něco, co celé nevyužiji do jídla a tuším, že to hned tak nespotřebuji. Návod na plnění a pečení lilku tak pochází z Řecké odysei a náplň je mojí vlastní invencí.

Ingredience

2 menší lilky

100 g kuskusu

250 ml zeleninového vývaru

2 hrsti vypeckovaných oliv řeckého typu (to jsou takové ty na půl sušené olivy ve skleničce bez nálevu)

50 g piniových oříšků

1 svazek jarní cibulky

šťáva z jednoho citrónu

3 lžíce olivového oleje

tymián

sůl a pepř

Postup

Z podélné horní části lilku asi tak  v jeho první pětině výšky odřízneme plátek, který nevyhazujeme, protože ho budeme ještě potřebovat. Stopky lilkům klidně můžeme nechat.

Vnitřek lilků lžící vydlabeme tak, aby stěny lilku byli všude přibližně 1 cm tlusté. Lilky vymažeme olivovým olejem.

V hrnci přivedeme k varu zeleninový vývar a nasypeme do něj kuskus. Kuskus promícháme a necháme cca 5 minut nabobtnat v přikrytém hrnci.

Na rozpálené pánvičce si bez přidání oleje osmažíme piniové oříšky.

Nasáklý kuskus promícháme a přimícháme k němu olivy, piniové oříšky, na kolečka nakrájenou cibulku, citrónovou šťávu a 2 lžíce olivového oleje. Směs dochutíme tymiánem, solí a pepřem.

Kuskusem plníme lilky, které na závěr přiklopíme odkrojenými vršky.

Každý lilek zvlášť zabalíme do dvou vrstev alobalu a pečeme v troubě vyhřáté na 200°C cca 45 minut. Během pečení lilky aspoň jednou otočíme (odkrojeným vrškem dolu), aby se dobře propekly ze všech stran.

P.S. Pokud chcete rozbrečet svého masa chtivého partnera. Zabalte lilky do alobalu, vystavte je na dobře viditelné místo v kuchyni a čekejte až masožrout dorazí domů. Až se váš masožravec dostatečně pokochá pohledem na cosi tvaru kýty či případně vepřových nožiček zabaleného do alobalu, lilky upečte a potom už jenom sledujte ty obrovské slzy kutálející se po tváři, až váš milý zjistí, že v alobalu se skrývala fialová zelenina a ne žádná kýta.

Není co závidět

Tak tahle knížka je o dost těžší kalibr než Deník sprosté matky.

Americká novinářka píšící pro Los Angeles Times zprávy z Korejského poloostrova se rozhodla napsat knihu, která by vyprávěla příběhy lidí žijících na severní straně 38 rovnoběžky. Protože se ale žádný novinář nedostane do Severní Korei bez přísného dohledu dvou oficiálních průvodců a už vůbec tam nesmí mluvit s místními lidmi, musela se autorka spokojit s příběhy severokorejských uprchlíků v Jižní Korei. Celou knihou se tak prolíná šest příběhů, které nevyhnutelně spějí k přechodu korejsko-čínské hranice a útěku do Jižní Korei.

Musím se přiznat, že text na mě hluboce zapůsobil a že jsem si do přečtení téhle knížky nedokázala dost dobře představit, jak se v Severní Korei ne/žije. Během čtení Není co závidět jsem nevycházela z údivu, že takový režim a taková bída může ještě někde v 21. století existovat. Zatím co my jsme si v 90. letech užívali pádu komunismu a prvních výdobytků kapitalismu, v Severní Korei lidé umírali hlady, vařili kůru ze stromů a svobodně nemohli ani opustit svoje město. Měla jsem pocit, že čtu o nějaké absurdní zemi někde v hlubokém vesmíru, protože mi přišlo šílené, že takový svět může existovat na stejné planetě na jaké žiju já. 

Knížka není ale jenom výčtem hrůz, kterými by se autorka snažila nějak šokovat, jsou to spíš nezbytné kulisy. Není co závidět je spíš než cokoliv jiného napínavým příběhem šesti hlavních hrdinů, kteří se snaží přežít v nepřežitelném. 

I z kompozice knihy je vidět, že autorce šlo hlavně o to, vyprávět životní příběhy a tak svoji knihu píše jako napínavý román a do poslední stránky například drží čtenáře v napětí, zda se jedna z hlavních hrdinek Mi-ran setká po útěku do Jižní Korei se svojí dětskou láskou nebo ne.

A jestli si stejně jako já říkáte, co to má ta knížka za divný název, koho může vůbec napadnout Severní Korei cokoliv závidět, tak vás ráda poučím (protože mě poučila už knížka), že o nezávidění tu nemluvíme my, ale Severní Korea, která nemá co závidět okolnímu světu. Název knihy totiž pochází z nejznámější severokorejské písně, kde se zpívá o tom, jak zbytku světa není co závidět když nám vládne skvělý Kim Ir-sen.

P.S. Pokud chcete prožít bezesnou noc, tak si přibližně tak okolo druhé hodiny nějakou chvíli čtěte Není co závidět a potom si na ČRo Plus pusťte pořad Názory a argumenty. Noc plná děsu zaručena…

 

Barbara Demicková Není co závidět, Kniha Zlín 2014.

Datlovo-mandlové kuličky s fleur de sel

Můj nejoblíbenější strom je baobab

Když jsem byla malá, zaujal mě jeho vzhled v dokumentech z africké přírody (na kterých jsem asi jako každé dítě ujížděla). Později jsem se někde dočetla o legendě vyprávějící, proč baobab vypadá tak jak vypadá a zalíbila se mi představa toho, jak afričtí bohové vztekle mrskají baobaby o zem a ty potom rostou kořeny vzhůru (legend je mnoho, v každé je jiný důvod, proč bůh baobab vyrval ze země, takže se dá předpokládat, že hodně baobabů naštvalo hodně bohů – ať žije religionistika). 

Na Floridě ve městě Homestead v botanické zahradě plné užitkových rostlin, keřů a stromů se mi splnil můj dětský sen a já jsem uviděla baobab na vlastní oči (nebo spíš vlastní ruce). Takže, když v červencové zaječí krabici přišel i baobab prášek, byla jsem nadšená, že mám kousek svého oblíbeného stromu v kuchyni. Mimo to se také vysvětlila záhada, proč si na Floridě baobab rostl mezi banány, cukrovou třtinou, klobásovníkem (takový strom vážně existuje), avokádem a dalšími jedlými stromy. Přiznávám, do příchodu červencových zajíců mě nějak nenapadlo, že i baobab má plody, které se jí a tak jsem jeho roli ve Fruit and Spice Parku spatřovala hlavně v okrasné úloze, protože baobab je tak super, že by měl růst úplně všude (včetně naší zahrádky). 

Po té, co jsem zjistila, že rozhodně není dobrý nápad přidávat baobab prášek do domácích jogurtů, rozhodla jsem se udělat domácí čokoládové tyčinky s baobabem podle blogu Kašulčin švyhíc

Při procesu výroby jsem se ale v souvislosti s baobab práškem nechala tak unést vzpomínkami na Floridu, že mi nějak ujela ruka a z tyčinek byly kuličky podobné těm, které v Miami na Čokoládovém festivalu vyráběla paní z Whole Foods Marketu, aby američanům ukázala, že se dá jíst i zdravě. A aby podoba byla dokonalá, rozhodla jsem se (po té, co jsem se smířila s tím, že tyčinky vážně mít nebudu), kuličky obalit ve směsi kakaa a fleur de sel (jemná vločková sůl). Pravda, v Miami kuličky balily do uzené soli, ale vzhledem k tomu, že samotná fleur de sel je v Brně skoro jako sůl nad zlato (musím být ráda i za ty dvě piksličky, které jsem si dovezla z Alsaska) a nevymýšlet si takové speciality jako je uzená sůl. 

Pokud vás ale neláká kombinace kakaa a soli, zkuste obalit kuličky do strouhaného kokosu nebo opražených oříšků.

Ingredience

130 g mandlí

130 g sušených datlí

40 g slunečnicových semínek

20 g kakaa

15 g rozpuštěného kokosového oleje

1 lžíce baobab prášku (nemusí být, pokud nemáte, ale celé věci dodá vydatnou dávku vitamínů a minerálů)

50 g sušeného ovoce (já jsem zkusila sušené moruše, ale myslím, že příště raději sáhnu po sušených višních).

několik špetek fleur de sel ale kakao na obalování

Postup

Mandle si nejlépe přes noc namočíme (krásně zkřehnou a lépe se mixují).

Mandle slijeme, osušíme a rozmixujeme v mixéru nebo food procesoru. 

K mandlím přidáme datle a vše opět rozmixujeme, až se směs mandlí a datlí začne spojovat.

Přidáme slunečnicová semínka a vše zase dobře rozmixujeme.

Do směsi přidáme kakao, kokosový olej a případně baobab prášek a směs naposledy pořádně rozmixujeme.

Do směsi přidáme na drobné kousky nakrájené ovoce a začneme tvořit kuličky velikosti sousta, které obalujeme ve směsi kakaa a fleur de sel (pokud jsme odvážní) a nebo ve strouhaném kokosu (pokud odvážní nejsme).

Těsně před tím, než do směsi přidáme sušené ovoce směs můžeme ještě promixovat s malým množstvím vody. Hmota je potom méně lepkavá, ale na kuličky zase hůře chytá kakao a sůl. Takže je to věc osobního vkusu a preferencí.

Deník sprosté matky

Když vám řeknu, že jsem tuhle knížku přečetla a ještě jsem se u ní pobavila, tak si pomyslíte, že asi moc intelektuální literaturu nečtu. Pravda, ten název opravdu trochu nahání hrůzu.. Ale ruku na srdce – kdo si čas od času nepotřebuje přečíst nenáročnou knihu, od které nevyžaduje nic víc než špetku pobavení a odpočinku.

Deník sprosté matky opravdu neoplývá dějem a nejvíc napětí asi nabízejí scény, kdy v domě sprosté mámy vyhoří garáž (nikdo neví, zda s ohněm nemá něco společného starší syn s menšími žhářskými sklony) a když to v jeden moment vypadá, že manžela sprosté mámy možná unesly v Africe. Sprostá máma je totiž obyčejná žena v domácnosti, která si každé ráno říká, že život není zase tak hrozný a že navzdory zahradě zničené po nočním krupobití vážně dneska nebude nadávat. Jak jde ale nenadávat, nevztekat se a uchovat si klidnou tvář, když si omylem rozstříháte své nejlepší kalhoty, když na vás spadne šicí stroj, když se zamotáte do hamaky a k tomu ještě zjistíte, že je po zimě jakási plesnivá a když si přilepíte dekoraci ke Dni díkuvzdání s pravými krocaními pařáty doprostřed kuchyňské linky.

Tuhle knížku nemůže pochopit nikdo, kdo sedí osm hodin v práci, přijde domů a tam na něj čeká uklizený byt, večeře a ze záhadného důvodu protivná manželka nebo přítelkyně. Myslím ale, že každý, kdo se snaží nakrmit svoji rodinu či partnera, kdo se potýká s úklidem a nákupy a komu se u toho všeho pod nohy neustále pletou domácí zvířata, si při čtení téhle krátké a nenáročné knížky minimálně párkrát pomyslí, že to je snad o něm.

Já se považuji za slušně se vyjadřující děvče (a některé běžné nadávky jsem poprvé slyšela až u svých spolužaček na VŠ), ale scény, kdy na sprostou mámu spadne lampa a ona skončí pod kuchyňským stolem nebo kdy na ni sletí celý obsah ledničky působí tak, jako kdyby byly psány přímo v mé kuchyni.

Tahle knížka mě docela uklidnila, protože já jsem si vždycky myslela, že špagety se sypou po celé kuchyni jenom mně; že jenom já jsem takové nemehlo, že o vlastní nohu rozbiju keramickou mísu a že jenom já dokážu podpálit na sporáku dřevěné prkínko. Vždycky jsem si myslela, že tyhle moje karamboly plynou z nešťastné kombinace mé gramlavosti a slepoty a teď se můžu uklidňovat tím, že možná nejsem největší nemehlo na světě a že takových nemehel je plný svět a tak o nich byla dokonce napsána i humoristická knížka.

Takže, pokud máte pocit, že jenom vy jste nešikovná žena v domácnosti, která se 24 hodin denně neusmívá jako ze žurnálu, tak si určitě přečtěte Deník sprosté matky. Svět bude minimálně po dobu čtení veselejší…

Yan Frazier, Deník sprosté matky, Jota 2013.